úterý 19. března 2013

FIMOŠÍLENÍ v březnu a bez kamen :-)

aneb "na pokraji smrti zimou, na pokraji smrti vysílením, ale stálo to za to!" A kdyby to chtěl někdo náhodou spolu s klasikem srovnávat i s výletem na Kokořín, tak v Dubči bylo i to občerstvení :-)

Zkrátka jsme se měly sejít raději za kamnama než ve starém špejcharu, neboť to byl víkend jak z doby ledové. Polymerové hmoty nám tuhly pod rukama, sem tam zaskřípal protestující strojek, občas někdo vykřikl nadšením nebo zklamáním (to ale opravdu výjimečně). Legrační bylo, jak holky na sobě poznávaly šperky známé z internetu a na místě jim přiřazovaly i tváře...

Navzdory zimě to byl ale moc fajn a inspirující víkend pod taktovkou Moniky Brýdové. A pro mě osobně bylo největším překvapením, že jsem si nakonec užila asi nejvíc inkousty, které jsem původně považovala jen za takovou "vycpávkovou" oddechovku. Hrozně mi totiž připomněly malování na hedvábí. Tím jak se barvy vzájemně prolínají a běhají si více méně nekontrolovaně po výrobku. A pak ten kouzelný moment, kdy se textura schovaná pod inkousty opatrným obroušením znovu objevuje. 


A tohle je moje výsledná hromádka čekající na další zpracování...


Ale pěkně popořádku, jsem trošku grafoman a přeci jen to byly 4 kurzy v jednom, takže to bude tentokrát trošku delší reportáž :-)

Mojí skupinu čekaly jako první metal disky s Evou Haškovou. Je pátek po šesté večer, zima jak v mrazírnách a začínáme. Před námi je několik nabitých hodin, kdy mi na stole zůstává ležet prázdný hrnek, původně určený na kafe, v tašce nevybalená svačina, jedeme krok za krokem ve svižném tempu pod vedením skvělé učitelky. Střih. Končíme,... je po jedenácté večer, ale v dlaních nás hřejí (doslova a do písmene) dva krásné přívěsky.





Sobota ráno, pořád ještě zima a před námi druhý z náročných projektů, kaleidoskop s Martou Špalkovou. Martu jsem zažila před lety na Monínci, kde byla na pobytu spolu s dětmi, ale stejně nás tenkrát mimo program učila skládat kytičkový cane... Vypadá pořád stejně (sakra, jak to dělá ?!), jen fimo se jí tentokrát mění pod rukama v pestrobarevný hranol. Zvolila jsem si vlastní barevnou kombinaci a vyšel mi z toho modro-vínovo-růžový kaleidoskop. Blíží se druhá hodina a další kurz, ale my pořád ještě redukujeme. A můj palec na pravé ruce začíná trochu protestovat. Je dlouhodobě načatý z háčkovaní a práce s tuhým kaleidoskopem mu dala zabrat. To jsem ještě netušila, že v neděli ráno mě bude bolet i zapnutí knoflíků u kabátu... No nic. Jak říkala moje babička, pro krásu se musí trpět a tenhle cane se povedl (samochvály se nebojím a fakt je krásnej). Teď ho ještě nějak zajímavě zužitkovat, ale to už bude jiná pohádka (a jiný příspěvek :-).

Tak dobře, nedalo mi to a hned jsem doma zakrojila, takže malá ukázka bude... zatím jen upečený polotovar na sadu motýlí křídla...



Odpoledne nás čekaly již zmiňované inkousty s Veronikou Sturdy. Pro mě maximální spokojenost i navzdory lehce připečené první várce polotovarů. Ale inkousty si s tím hravě poradily, posuďte sami.



Neděle ráno a poslední kurz. Ve špejcharu je konečně teplo, hurááááá. Pohodová lektorka Olga Priclová a pletení z polymeru. Pro mě nová zkušenost s kato hmotou i pletením bez jehlic. Hmota super, technika v mém podání trochu pokulhává, vyrobila jsem jen pár drobností. Přiznám se, že úplně nevím, jestli se do pletení ještě nekdy pustím. Na druhou stranu, doma při mini přehlídce výrobků zaujaly právě "pleteniny". Takže uvidíme, ale určitě jsem ráda, že jsem si mohla pletení vyzkoušet.


A je to tu. Nedělní poledne. Konec. Zavírá i improvizovaný kumbálový Brýdovic obchůdek, kde se peněženky nějak samy otvírají a volají, tohle potřebujůůůů. Jojo, taky jsem podlehla a ještě si prima pokecala ve frontě :-)

Děkovačka na závěr. Všem třem klukům (jasně, počítám i manžela), že v pohodě zvládli víkend bez mámy a pančelkám i ostatním účastnicím za inspiraci a tvůrčí atmosféru. A hlavně všem držím palce, ať nás ten víkend jen otuží a ať už konečně přijde to jaroooo!

úterý 5. března 2013

Koktejlky hotové! Můžeme připíjet :-)

Trošku ospalá z navlékací noci hlásím, že většina koktejlek už je hotových!

Kdo by nečetl moje předchozí příspěvky, mluvím o míchaných polymerových korálích, kterým jsem tak račala říkat (asi z nedostatku fantazie...). Obdivuji tvůrce, kteří každému výrobku dají originální název, ale já pro tentokrát zvolila nejjednodušší cestu, jsou to prostě všechno koktejlky, ikdyž každé trošku jiné :-)

Je jich takováhle pěkná řádka...


Z modrých je úplný vodopád...



 Do hnědých jsem se prostě zamilovala...


A zbylo i na naušničky, ale těch samotných korálků ve skleničce už optavdu moc nezbývá :-)



Kdybyste na některé měli chuť, určitě napište. Jsou všechny s láskou uválené a smíchané z těch nejlepších surovin. A i bez přídavku konzervantů vám určitě dlouho vydrží :-)

pondělí 4. března 2013

Mááááámi, vypráávěěěěj!

Tenhle příspěvek by klidně mohl mít podtitul aneb Jak jsem si v létě pěkně naběhla...

Byli jsme u moře, sami (rozuměj jen naše rodina, celá) a klukům chyběli česky mluvící parťáci na blbnutí ve vodě. Chtěla jsem je zabavit a aby je to fakt chytlo, začala jsem jim vyprávět pohádku. Příběh, ve kterém se sešli všichni jejich tehdejší hrdinové. Což byli ninjové (legoví), gormiti, mloček (ten se prostě jednoho dne objevil a držel se na výsluní popularity asi půl roku), Honzík (staší syn, velký hrdina mladšího bráchy), pizza, zlatý poklad,... později v dalších dílech se přidali Jeníček a Mařenka, zlaté auto, černokněžník, nějaká ta ježibaba a pokračuje to vlastně v různých obměnách doteď. Vyprávíme cestou do školy i školky, při vyzvedávání, v autě, v čekárně, večer před spaním, někdy v autě... naštěstí se přidal i tatínek a dodává vyprávění jiný rozměr, další hrdiny a úplně jiné zápletky.

Upřímně přiznávám, že mi tohle vyprávění občas přerůstá přes hlavu a fantazie je někdy tak unavená, že jen recykluje staré příběhy. Občas se nevypráví vůbec, je prostě vyschlo...Někdy zase "výchovně" upřednostním nad dobrodružstvím nějaké to ponaučení nebo rodičovskou radu. Hodně oblíbené z tohoto ranku je vyprávění o Dupalovi, který dupal tak, že se propadl až do Austrálie a skákal si tam spokojeně s klokany (tuhle si na žádost kluků zaletěl na návštěvu do Prahy a potkal se tam s jiným kamarádem potížistou, Řvounem hysterounem :-)

Co mě ale nepřestává udivovat, je fakt, jak kluci tyhle příběhy milují a jak je neustále vyžadují. Pamatují si je a dokáží mi odvyprávět, kde jsme minule přestali. Staší syn už sám nabízí hrdiny a vymýšlí nové zápletky nebo témata příběhu, což mě těší asi nejvíc.

Když jsem s tím vloni v létě začala, netušila jsem, že začínám první díl velké ságy. Naše "dobrodružná telenovela" už určitě v tichosti oslavila stý díl a myslím, že jsme naším vyprávěním vyděsili i pár cestujících v mhd :-)

Momentálně pomáháme gormitům najít tajemná barvící jezera. Jenže nikdo neví, kde jsou. Naštěstí se jim podařilo najít dávný cestopis, který cestu k jezerům popisuje, jenže spíš v náznacích a hádankách. Skupinka práve vyšla z dlouhého strašidelného tunelu (který přežili jen díky znalosti starých gormitích písní) a stojí na prahu temného hustého lesa. Co je cestou čeká? No, sama ještě nevím, uvidíme večer... držte nám palce, ať jezera najdeme! A i kdyby ne, tak určitě narazíme na něco mnohem zajímavějšího.